Zámek Ptenín

ZÁMEK PTENÍN

Zámek Ptenín, nemovitá kulturní památka rej. č. 22636/4-435 ÚSKP ČR, je kvalitním příkladem venkovského šlechtického sídla se zajímavým stavebním vývojem a historií. Zámek byl tradičně propojen s okolní krajinou a se zemědělským hospodařením. U zámku se nachází park a pozůstatky zaniklého vodního příkopu. Stejně jako další podobná sídla na jižním Plzeňskuvznikl zámek Ptenín přestavbou původní středověké tvrze. Poměrně záhy po přestavbě, v první polovině osmnáctého století, ztratil funkci samostatného panského sídla. Od té doby sloužil jako lovecký zámeček a užíval se pro kanceláře a byty panských úředníků. Tento trend pokračoval také během devatenáctého a dvacátého století. Po roce 1945 zámek zchátral do té míry, že se jedno z jeho křídel zřítilo.

V roce 1993 byl potvrzen celkový havarijní stav zámecké budovy. Od té doby usiluje vlastník – obec Ptenín – o záchranu a revitalizaci objektu. V letech 1993–2024 se obci podařilo díky každoročním investicím a využívání dotací odvrátit havarijní stav zámku. Po prvotní sanaci bylo postupně přikročeno k celkové obnově památky, jejímu částečnému zpřístupnění a prezentaci veřejnosti. Zámek je součástí Naučné stezky Ptenín – Újezdec, která začíná právě u zámku a končí v Újezdci v arboretu, které založil hrabě Jan Nepomuk Karel Krakovský z Kolovrat. V roce 2005 zřídil Zkrášlovací spolek Ptenín v prvním patře jižního křídla zámku minimuzeum se stálou expozicí a sezónními výstavami. V letech 2013-2015 bylo minimuzeum opraveno a rozšířeno. Část zámku stále užívá potomek obyvatel vystěhovaných z Plzně v roce 1954. V současné době je dokončena obnova krovu, komínů a střešního pláště, jsou obnovena všechna okna. Obnovou prošli také průjezdy a část fasádních omítek (severní fasáda severního křídla – ta byla opravena v první etapě v letech 1993 – 1996 a nyní již vyžaduje další obnovu, jižní fasáda severního křídla, východní a západní fasáda východního křídla a jižní fasáda jižního křídla). Vnitřní prostory jsou obnovou dotčeny pouze minimálně a to v 1. nadzemním podlaží barokní části, kde je regionální expozice. V některých prostorách jsou poškozené stropy, někde vůbec nejsou. Poškozené jsou také vnitřní omítky, dveře i podlahy.

Popis zámku:

Patrová budova zámku s jednoduchou barokní úpravou dominuje vsi Ptenín v okrese Plzeň-jih. Je tvořena třemi křídly, která obklopují nádvoří otevřené k západu. Severní křídlo je renesanční přístavbou původní středověké tvrze. Při pohledu od vsi je tento trakt vnímán jako „přední zámecké křídlo“. Přízemím budovy vede od severu, ze vsi, průjezd na nádvoří. Tento průjezd je sklenut polokruhem. Na severní fasádě severního zámeckého křídla se dochovaly fragmenty renesančního psaníčkového sgrafita. Část této výzdoby byla v minulosti zrestaurována.

Protilehlé, jižní zámecké křídlo s věžičkou na střeše vzniklo počátkem osmnáctého století barokní přestavbou a navýšením středověké ptenínské tvrze. Při pohledu od vsi je tento trakt vnímán jako „zadní zámecké křídlo“. V přízemí a v podzemí tohoto traktu je dobře čitelný půdorys původní gotické věže, stejně jako klenuté renesanční pokoje (zvané „sklepy“). Nacházejí se zde valené klenby s pětibokými výsečemi.

Z doby barokní přestavby pochází také východní trakt propojený s jižním křídlem. Obě barokní křídla jsou o něco vyšší než severní křídlo renesanční. V prvním patře jižního a východního traktu byly umístěny reprezentační prostory, zatímco v přízemí se nacházely především prostory a kanceláře využívané hejtmanem a dalšími úředníky.

Přízemím jižního traktu prochází průjezd zaklenutý křížovou klenbou s hřebínky a plackou. Dnes slouží jako přístup na nádvoří z jihu, od bývalého panského dvora.

V minulosti byl zámek Ptenín vnímán obráceně, než je tomu dnes. Vyšší jižní křídlo, užívané k reprezentaci, bylo vnímáno jako „přední zámek“ a průjezd v jižním průčelí s jedenácti okny byl považován za hlavní vstup do zámeckého areálu. Jižní a východní fasády zámku mají pozdně barokní členění s okny, rámovanými paspartami, a nadokenními trojúhelně zalomenými a polokruhem vyklenutými římsami. Ve středové části fasády mírně vystupuje rizalit zakončený trojúhelníkovým štítem. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století byl tento štít zdoben pozůstatky malovaného aliančního znaku Morzinů a Černínů. Vpravo od průjezdu, mezi okny v prvním patře se nachází malované sluneční hodiny obnovené v roce 2021. Někdejší reprezentační místnosti v prvním patře jižního a východního křídla jsou převážně plochostropé.

V přízemí staršího, severního křídla se v minulosti nacházela velká panská kuchyně s klenutou spižírnou, klenutá lokajna a další komory a jizby využívané čeledí. Západním směrem vybíhalo z této zámecké budovy do druhé poloviny dvacátého století ještě jedno, nižší křídlo.

Historie zámku:

Ves Ptenín je středověkého původu a první zmínka pochází z roku 1228, kdy je uváděna jako zboží kláštera sv. Jiří v Praze. Roku 1379 se v Berním rejstříku plzeňského kraje připomíná sedm dvorů patřících světským vladykům – Albertovi, Vyšemírovi, Olbramovi, Petru řečenému Pardus, Ješkovi, Sezemvi a Budivojovi. Ještě dlouho poté zůstávala ves rozdělena. Mezi majiteli místních dvorů jsou jmenováni Lipolt z Kolešovic, Petr z Kozolup, a Vidolt a Racek ze Ptenína. Vidolt a Racek opověděli roku 1420 městům pražským. V roce 1479 byl již Ptenín sjednocen a patřil jedinému majiteli – Petru Bozděchovi z Kamenice. Jeho syn odkázal před rokem 1535 Ptenín Václavu Pětipeskému z Krásného Dvora.

Václav si nechal v roce 1546 zapsat do desek zemských tvrz, poplužní dvůr a ves Ptenín, vsi Přetín a Strýčkovice a pusté vsi Bolkov, Újezdec a Vyšňovsko. Nedlouho na to prodal Václavu staršímu Pětipeskému z Krásného Dvora ptenínské zboží Bohuslavu staršímu Vidršpergárovi z Vidršperka. O jeho statky se v roce 1577 podělili synové. Václav mladší se usadil na Kloušově a Mořic na Pteníně. Mořic zazdil v jedné z nejreprezentativnějších místností ptenínské tvrze – bílém pokoji – poklad. Jednalo se o větší množství zlatých a stříbrných mincí. Zemřel roku 1607 bezdětný a ptenínský statek získali Václavovi synové Kryštof a Bohuslav mladší Vidršpergárové z Vidršperka.

Kryštofovi připadl po otci Kloušov, Bohuslavovi po strýci Ptenín. V roce 1616 nalezl Bohuslav v bílém sklepě zlatý a stříbrný poklad uschovaný strýcem Mořicem. Peníze si nechal pro sebe a způsobil tak roztržku s bratrem Kryštofem. Peníze mu nicméně štěstí nepřinesly. Roku 1623 byl Bohuslav kvůli účasti ve stavovském odboji odsouzen k propadnutí poloviny jmění. Statek mu byl konfiskován a prodán jeho manželce Anně. V roce 1646 si ptenínskou tvrz a statek rozdělili Bohuslavovi synové Václav Protivova a Mořic Karel. Každý obdržel polovici tvrze, poplužního dvora a vsi Ptenína. Václav Protiva navíc získal pustý dvůr Háje a díly vesnic Přetín a Újezdec. Kvůli dluhům však veškerý jeho majetek rozchvátili věřitelé. Části vsí Přetín a Újezdec získala roku 1660 jezuitská kolej v Klatovech a polovina Ptenína připadla roku 1668 Lidmile Elišce Vřesovcové rozené Fremutové ze Stropčic a dalším věřitelům.

Po Elišce Vřesovcové byla od roku 1711 majitelkou Václavova dílu Josefa svobodná paní z Říčan. Roku 1719 se stal vlastníkem hrabě Zikmund Valentin Hrzán z Harasova, který díl roku 1728 prodal Ferdinandu hraběti Morzinovi. Na druhé polovině ptenínského statku hospodařil stále Bohuslav Karel Vidršpergár z Vidršperka. Po jeho smrti v roce 1696 připadl Bohuslavův díl nezletilým synům Antonínu Leopoldovi a Václavovi, od kterých jej koupil Janov Heřman Černín z Chudenic na Ježovech.

V roce 1738 koupil Bohuslavův díl Ferdinand hrabě Morzin a po více než sto letech ptenínské panství sjednotil a připojil k sousednímu merklínskému panství.

Po smrti Petra Víta Morzina v roce 1815 získal merklínské panství jeho synovec hrabě Jan Nepomuk Karel Krakovský z Kolovrat zvaný Hanuš. Jednalo se o mimořádně významnou historickou osobnost, často zobrazovanou s černou páskou přes pravé oko. Hrabě Krakovský z Kolovrat byl lidumilem, vlastencem a mecenášem. Aktivně se angažoval v revolučním roce 1848. Stal se velitelem merklínské národní gardy a daroval tomuto sboru také prapor. Zasloužil se o vznik dnešního Národního muzea, finančně podpořil Matici českou a Národní divadlo. Božena Němcová jej roku 1855 zvěčnila ve svém románu Pohorská vesnice. Tento majitel založil roku 1860 v Pteníně, v mírně svažitém terénu upraveném terasami a doplněném dvěma jezírky, arboretum a lesní školku. Práce svěřil Josefu Báselovi, tvůrci americké zahrady v Chudenicích. Pozůstatky arboreta je dnes možné spatřit na naučné stezce spojující místní části Ptenín a Újezdec. Vzácným dřevinám vévodí douglaska tisolistá, památkově chráněný strom starý 150 let. Najdeme zde ale také cypřišky, tisovce a dalšími vzácné dřeviny.

Od roku 1872 do roku 1945 patřilo merklínské panství včetně Ptenína rodu Pálffyů z Erdödu. Poslední majitel, Ing. Karel Pálffy se v roce 1941 veřejně přihlásil k německé národnosti a přijal říšskoněmecké občanství. Na základě Benešových dekretů byl proto rodině majetek po osvobození konfiskován. V současné době je areál zámku majetkem obce Ptenín.

Stavební vývoj tvrze a zámku:

V roce 1646, když ptenínský statek přebírali Kryštof a Bohuslav mladší Vidršpergárové z Vidršperka, zbývaly dva roky do skončení třicetileté války. Ptenínská tvrz tehdy byla spálená, z velké části budov se dochovaly pouze ohořelé zdi.Vedle již zmíněného bílého sklepa se v areálu tvrze tehdy nacházela věž se světnicí, komorou, sýpkou a lochem, fortna, dlouhý sklep a plac se studnou a různé provozní a hospodářské budovy.  Součástí areálu tvrze byl také loch s „kabátem“ – šatlavou. V roce 1668 se již nezmiňuje věž. Pravděpodobně byla pro špatný stav snesena. Stav tvrze je koncem šedesátých let sedmnáctého století nadále neutěšený. Pokoje jsou zpustlé, bez oken, kamen a dveří. Tato situace se opakuje v letech 1690 a 1705. Pobořený je také hospodářský dvůr u tvrze – neutěšený vývoj je možné postupně sledovat v letech 1668, 1690 a 1705. Vjezd do tvrze byl roku 1646 chráněn horními a dolními vraty s „dveřci“. Vrata se na noc zamykala. U horních vrat jistily vstup do areálu ze vsi „štachety“ a „šraňk“. Ještě v polovině devatenáctého století náležela k areálu zámku Ptenín panská obora.

K areálu ptenínské tvrze patřil v sedmnáctém století také areál pivovarus mlíčnicí, studnicí a sádky, ze kterých byla roku 1646 brána voda na vaření piva. Ke tvrzi patřila také lázeň ve vsi s haltýřem a chalupou preceptora. V roce 1690 byly ale již lázeň, haltýř i preceptorova chalupa zbořeny. Vejsadní krčma ve vsi Pteníně byla roku 1668 pustá a v roce 1690 dokonce již nestála. Ke tvrzi patřil také mlýn ve vsi Pteníně o dvou kolech (později o jednom kole) se stokou a s pilou o jednom kole. Pominout nelze ani ovčín v Újezdci a pastušku v Pteníně.

V roce 1738 je v zápisu do desek zemských poprvé zmíněn a popsán současný ptenínský zámek. Díky podrobnému inventáři je zřejmý původní význam jednotlivých místností v prvním patře jižního a východního křídla zámku. Zároveň je známá výzdoba a vybavení těchto místností.

Po výstupu po schodišti vedoucího z jižního průjezdu do prvního patra jižního křídla se návštěvník ocitá v hale, před dveřmi do zámecká kaple. Zámecká kaple v Pteníně byla zrušena nejpozději na konci devatenáctého století. Velký olejový obraz sv. Tomáše v nadživotní velikosti od Ignáce Raaba byl po jejím zrušení uložen na půdě zámku. Dnešní osud obrazu není znám. Zrovna tak se v průběhu dvacátého století ztratil původní zvonek z věžičky nad jižním zámeckým křídlem, datovaný do osmnáctého století. Zvonek měl v průměru 0,37 m, byl ozdoben reliéfem Krista, sv. Floriana a Vavřince a opatřen opisem „Iacob Wilhelm Seitz in Pilsen“.

Vlevo od bývalé kaple se dnes nacházejí prostory minimuzea. V minulosti se jednalo o prostý rohový pokoj umístěný mezi jižním a východním křídlem zámku. Ve východním křídle následoval menší pokojík zvaný kabinet vybavený tzv. vlašskými kamny. Ve východním křídle bylo možné pokračovat do dalších dvou pokojů, přičemž zcela zadní místnost se nazývala „slečny pokoj“.

Vpravo od kaple je možné z chodby vstoupit do dvou vzájemně propojených místností nacházejících se v jižním zámeckém traktu. V první řadě se jedná o bývalou zámeckou jídelnu zvanou v minulosti „tabulnice“. Dnes je bíle vymalovaná, ale v minulosti se na všech čtyřech stěnách nacházely  v sedmi polích s barokním rámováním malby (prospekty) sedmi dvorů na ptenínském panství(Ptenín, Ježovy, Křenice, Přetín, Vyšov, Bolkov a Háje) vyvedené způsobem „chiaro-scuro“ (šerosvit). Orientační stratigrafický průzkum prokázal, že se tyto historické malby pod současnou bílou vrstvou stále nacházejí a bude snad možné je obnovit. Strop tabulnice je zdoben velkým štukovým zrcadlem.

Z tabulnice i z chodby bylo možné vejít do tzv. červeného pokoje neboli „červeně špalírovaného pokoje“. Jednalo se o první ze dvou pokojů, jejichž inventář byl laděn do jednotné barvy. Barevný tón byl udáván barvou „špalírů“ (pásků), látkových tapet z cajku, které se střídaly s bílými „špalíry“. V případě červeného pokoje se na stěnách střídaly proužky bílé a červené. Směrem k západu následoval tzv. žlutý pokoj neboli „žlutě špalírovaný pokoj“. Místnost se nacházela v jihozápadním nároží jižního křídla zámku a bylo do ní možné vstoupit z červeného pokoje.

Ze žlutého pokoje bylo možné dále pokračovat do místnosti v severozápadním nároží jižního zámeckého křídla. Tento pokoj sloužil jako „kvadroba“ – tedy převlékárna nebo šatna. Na rozdíl od dvou předchozích místností neměla kvadroba žádné zvláštní barevné tónování. Dveře mezi převlékárnou a žlutým pokojem jsou v současné době zazděné. Kvadroba sousedila také s tzv. fraucimrem, tedy pokojem pro dámy. V této místnosti se dochovala zazděná vlašská kamna. Do bývalého fraucimru je dnes možné vstoupit z chodby vedoucí od bývalé zámecké kaple. Poslední historickou místností přístupnou z chodby v prvním patře bývala tzv. apatyka. V minulosti bylo v této místnosti s velkým prostorem pod podlahou (určeným snad k sušení bylin), uloženo nejrůznější nádobí potřebné k přípravě či vaření bylin včetně čaje. Nacházela se zde také španělská stěna pro převlékání. Dnes je místnost upravena na umývárnu.

V přízemí jižního křídla je v inventáři z roku 1738 popsána pouze jedna místnost – prostorný „sklep“ lichoběžníkového půdorysu v přízemí zaniklé gotické věže. Z velké klenuté místnosti vede úzké příkré schodiště do první patra, kde ústí podlahou v prostoru mezi kaplí a tabulnicí. „Sklep“ sloužil jako ústřední skladiště jižního křídla zámku a zároveň jako sakristie pro zámeckého kaplana. Nacházely se zde dvě velké almary. Vedle kostelních věcí byly ve „sklepě“ uskladněny látky, barevné a bílé špalíry, závěsy, kuchyňské potřeby a nejrůznější nádobí.

Po výstavbě zámku bylo upraveno také jeho bezprostřední okolí a došlo k výstavbě nových hospodářských budov i celého hospodářského dvora jižně od zámku.

Jižní fasáda jižního křídla, vč. slunečních hodin

Celkový pohled na zámek od návsi

celkový pohled na zámek z dronu

Minimuzeum

Horní průjezd

Spodní průjezd

Pověst o pokladu z Bílého sklepa

Když ještě v Pteníně stála stará tvrz a její kamenná věž vrhala dlouhý stín do hradebního příkopu, žil zde starý rytíř Mořic Vídršpergár z Vídršperku. Byly to neklidné časy. V Evropě zuřila turecká vojna, v Čechách rostlo napětí mezi katolíky a kališníky a po celém kraji řádili bandy lapků a mordýřů.

Rytíř Mořic se v této nejisté době pustil do odvážné přestavby ptenínské tvrze. Během stavebních úprav nechal do stěny největší a nejhezčí místnosti v přízemí sídla – Bílého sklepa – ukrýt úspory, které on a jeho předkové po generace střádali. Do starobylého klenutého pokoje povolal několik zedníků a ti během jediné noci vybourali část zdi. Mořic do dutiny osobně vložil truhlice s pokladem a nechal otvor znovu pečlivě zazdít. Zedníky zapřísahal, že nesmí o noční události nikdy nikomu říci. Poté položil na chladné kameny ruku a pronesl:

 „Kdo poklad nalezne z lakoty, tomu štěstí nepřinese. Kdo jej nechá odpočívat, tomu bude tvrz požehnána.“

Po nějakém čase bezdětný rytíř Mořic Vídršpergár z Vídršperku zemřel a tajemství si odnesl do hrobu. Přestože on sám nikdy o ukrytých penězích nepromluvil, pověst o tajemném pokladu z Bílého sklepa se v rodině Vídršpergárů rychle šířila a nedávala pozůstalým spát. Nikdo netušil, kde přesně má rodinné dědictví hledat. Mnoho desetiletí se zdálo, že poklad je navždy ztracen. Jen po večerech si starci vyprávěli, že v Bílém sklepě bývá někdy slyšet slabé cinkání mincí a že ve světle svíce lze na zdi spatřit bledou postavu rytíře, jak střeží své bohatství.

Mnoho let po ukrytí pokladu připadla ptenínská tvrz Mořicovým synovcům Bohuslavovi a Kryštofovi. Bratři si sídlo spravedlivě rozdělili a Bílý sklep od té doby patřil Bohuslavovi. Mladí rytíři od dětství slýchali rodinnou legendu a obzvláště Bohuslav velmi toužil strýcův poklad najít. Kryštof souhlasil, ale vymínil si, že se s ním Bohuslav o peníze podělí stejně poctivě jako o zděděnou tvrz.

Netrpělivý Bohuslav nechal týdny, měsíce a roky Bílý sklep prohledávat, měřit a oklepávat. Až po dlouhých devíti letech zčista jasna zaslechl dutý zvuk z místa, kde byla zeď neobvykle silná. Přivolal čeleď a přikázal na místě do zdi kopat. Když byly kameny odstraněny, objevila se za nimi skrýš s truhlicemi plnými zlata a stříbra. Bohuslav se rozhodl, že bratrovi o nálezu nic neřekne, a začal peníze utrácet. Jeho radost však netrvala dlouho.

Zvěst o neobyčejném nálezu se roznesla po celém kraji a Kryštof začal požadovat svůj podíl, který mu Bohuslav slíbil. Mezi bratry propukl spor, který se vlekl celé roky. Lidé si tehdy začali šeptat, že se naplňuje kletba rytíře Mořice Vídršpergára z Vídršperku. Pak přišla dlouhá válka. Rodina Vídršpergárů přišla o část majetku a ptenínská tvrz byla vydána plamenům. Zbyly z ní jen černé ohořelé zdi, trčící varovně k nebi. Bohuslav sice poklad našel, ale peníze mu štěstí nepřinesly.

Od těch dob se v Pteníně vyprávělo, že zesnulý rytíř Mořic nadále v Bílém sklepě střeží svůj odkaz. Staří obyvatelé Ptenína dodávali ještě něco. Když člověk ve sklepě stojí úplně sám a položí ruku na chladný kámen nebo přiložíte ucho ke staré zdi, může slyšet slabé cinkání mincí a hlas, který šeptá:

„Co bylo jednou vyňato ze zdi, musí se do zdi zase vrátiti...“

To prý poklad připomíná, že ve zdech mu bylo lépe než v lidských rukou. Někteří vesničané říkali ještě jednu zajímavost. O půlnoci se na kamenech sklepa objeví bílý stín starého rytíře. Nikdo se proto dodnes neodvažuje tvrdit, že Bohuslav nalezl celý Mořicův poklad. Je možné, že ve zdech Bílého sklepa po staletí zůstává jeho poslední, dosud neobjevená část. Stín rytíře Mořice nehledá své ztracené zlato, ale pečlivě dohlíží, aby se zbytek pokladu už nikdy nestalo příčinou lidské chamtivosti.